Předáním klíče to začalo, ne? Ne, já vím, že ne. Že předtím byla žádost u města, nebo v bance o hypotéku a tak dále a tak dále. To je jedno. My to budeme brát tak, že předáním klíčů se začal nový milník života a každý člověk by si jej měl do smrti zapamatovat. Už proto, že taková situace nenastává každý den. Může se ještě možná zopakovat, ale to už stejně nebude poprvé.  

Takže jste si odemkli svůj byteček. Asi už víte, jak vypadá, protože jste se mohli před oficiálním předáním podívat, nebo jste si ho dokonce vybrali z více možností. Ale teprve nyní je vlastně váš a nastává ten pravý šrumec. Nejprve se to celé jen tak projde a určí se kde co bude. Tedy, tady obývák a tady ložnice. Tam bude bazén a v dalším pokoji by mohla být kulečníková místnost. No jo, ale kam, tedy dáme bowlingovou dráhu?  

No, tak jsme se pobavili a nyní k vážné práci. Rozměry našich bytů jsou všeobecně známy, takže nemá smysl kolem toho kroužit, ale je třeba vzít do ruky metr a začít s ním pobíhat tam a zpět, znova měřit a počítat. Tutéž činnost si pak musíme zopakovat v obchodě, protože věřit těm rozměrům, které prodejce uvádí se prostě nedá, že Máňo.  

A tak se stále přemýšlí, upravuje a posunuje, až se nakonec nějaký nábytek objedná a pak se již jen usazuje tam kam patří. Tedy podle našeho nákresu. Jenže, ono to nevypadá dobře. Jo, vypadá to hloupě. Takže znovu přehodíme křesla a skříně šoupneme trochu tamhle tak a je to. Ano, to je ono. Jenže nejdou zavřít dveře. Krůtibrko, já se na to krajcvajc. Ani Řím, slovutné to město, nebyl postaven za jeden den. Takže ještě nějakou dobu jistě potrvá, než je nábytek tak, jak to majitel chtěl, a než je to celé dohromady použitelné i s tím, že dveře zavírat jdou. Pak už jen sedíme a kocháme se zařízeným bytem, který jsme doplnili maličkostmi a je nám tu dobře. A tak to má být.